V pondělí 27. března 2023 ve věku nedožitých 68. narozenin zemřel pan Lubomír Cihlář. Dovolte nám, abychom mu věnovali na stránkách FC Boskovice krátkou vzpomínku.
Narodil se v roce 1955 jako nejmladší syn. Jeho otcem byl pan Cihlář, kterému se pro jeho ruský původ přezdívalo „Voloďa“. Hrál fotbal za AC Velen Boskovice, pracoval v Minervě a po práci správcoval na fotbalovém stadionu. Měl už dva starší kluky Vladimíra a Zdeňka. Oba bratři věnovali svůj volný čas fotbalu a tak bylo zřejmé, že Luboše to potáhne na fotbalové hřiště do Červené zahrady také. Vždyť to měli z Krátké ulice do Červenky kousek. Kdykoliv byla chvilka čutali na škvárovém hřišti do nekonečna. Vláďa a Zdeněk byli útočníky a tak to do útoku táhlo i Luboše.
Od 10 let hrál za žáky a už tehdy bylo jasné, že v Boskovicích roste mimořádný fotbalový talent. Branky střílel jak na běžícím pásu, soupeřovy obrany přiváděl k zoufalství. A tak to bylo i v týmu dorostu. Nebylo možné si jej na hřišti nevšimnout a bylo jasné, že Boskovice pro něj budou malé. Tehdy ještě nebylo tak obvyklé v mladém věku přestupovat, ale u Luboše to bylo nutné. Přestoupil do Brna do týmu z Králova Pole a své fotbalové dovednosti piloval v tehdejším KPS. Jejich muži kopali na Srbské druhou ligu a mladíka z dorostu zanedlouho přeřadili do zelenobílého týmu dospělých. Jeho debut vyšel nad všechna očekávání a noviny o něm pěly chválu. A my jsme byli v Boskovicích pyšní. Tehdy ještě existovala branná povinnost, Luboš narukoval a zařadili ho do fotbalového výběru, kde uspěl a jako voják základní služby putoval do VTJ Tábor.
Na hřišti byl prim, ale za tehdejšího totalitního režimu nerozhodovali na hřišti jen fotbalové dovednosti, ale také politické uvědomění a příslušnost. Zvlášť u vojáků. Do toho i různá zranění, špatně se mu vracelo do sestavy. Možná tam někde ztrácel svou motivaci dosáhnout s fotbalem vrcholu. Po návratu z vojny pevné místo v sestavě královopolské nenašel a vzal za vděk hrát v tehdejším blanenském ČKD. Nebyl už ochoten dávat fotbalu příliš a vrátil se k nám do Boskovic.
Neměl rád tehdejší režim, toužil po svobodě a jiném životě, který v tehdejším ČSSR žít nešlo. Určitě to již dlouze plánoval a chystal a najednou toho byly plné Boskovice. Cihlář je v USA! A tak odešel z fotbalu a Boskovic navždy, vědělo se.
Po emigraci strávil rok a půl v internačním táboře v Rakousku. V roce 1988 dostává konečné povolení k toužebnému vycestování do USA. Odlet za velkou louži vítá s nadšením a jako svoje útočiště zvolí Chicago. Chvíli se rozkoukává a zapracovává. V letech 1990-1993 trénuje a občas hraje za amatérský klub Sparta Chicago. V následujícím roce ještě trénuje juniory téhož klubu. Vítězí v něm nostalgie a zvědavost a vrací se na dva roky domů do Boskovic. Píšou se roky 1996-1997 a Lubomír Cihlář opět usedá na trenérskou lavičku. Tentokrát u „A“ mužů Minerva Boskovice. Stává se i předsedou klubu a nevede si vůbec špatně. Povinnosti ho však volají zpět do USA. Nadále však po celou dobu často telefonuje domů a kvituje každé nové info ohledně kopané a sportu všeobecně.
Odchází v něm výborný fotbalista, skvělý kamarád a bavič, jenž miloval fotbal a Boskovice. Čest Tvé památce, nezapomeneme!